„Jmenuju se Adam. Adam Wurm. Máma na mě volala Adíku a výrostci ze sousedství za březovým hájem na mě křičej Červe. Wurm je totiž německy červ a navíc se živím jako hrobník. Dlouhá léta jsem bydlel v domku na kraji hřbitova, kterýmu se říkalo Dům smutku a ve kterým mi obec zařídila dílnu. Hned vedle byla obřadní síň, kde jsem občas tajně přejížděl rukou přes klávesy harmonia a otvíral víko rakve, abych se podíval jestli jsou nebožtíci opravdu mrtví, nebo jestli to je jenom jako. S lidma jsem se moc nebavil, teda když nepočítám ty, co jsem pohřbíval. Jenže ty už se nezmohli ani na slovo. No jo, na kopání hrobů jsem jim dobrej, ale jinak se mi radši vyhnou. Že smrdím krchovem, kouká mi smrt z očí a tak.”

„Když jsem oslavil čtyřicátiny…vlastně ani nevím, kolik mi bylo, protože rodnej list nemám, ale Honzek Lánský, starej prďola, co se ke mně do kumbálu chodíval vožrat, jednoho dne prostě řekl, „je ti čtyřicet a musíme to oslavit”… tak když jsem oslavil ty čtyřicátiny, hned na druhej den našli za hřbitovní zdí mladou slečnu, neteř starosty. A vona byla mrtvá. Za tejden Leo, syn místního kováře, potom statkářovic Eva… za půl roku snad deset obětí, jak je voznačovali policajti.”

„Byl jsem korunním svědkem. Já mám totiž přehled vo všem, co se na hřbitově šustne. Stará můra Herrmannová pořád čistila náhrobky, mám pocit, že je i vočesávala a třeba ji přitom někdo přistihnul a už to bylo. Páry měla dost, aspoň podle toho, jaká byla vyžraná. Klidně mohla vraždit. Honzek to podle mě nebyl, protože tomu se klepaly ruce jako osika ve větru. Majer se coural po hřbitovech. Prej hledá inspiraci pro psaní básní. Jednou jsem ho viděl, jak se s ňákou líbá pod tújí v rohu. A co teprve hromotluk Kruml. Toho jsem se bál i já. Dokázal utéct z vězení, kde byl kvůli tomu, že svou ženu přizabil kvůli nevěře. Pak sem chodili takový zanedbaný chlápci, Bernát a Bor. Pořád se ptali, kde kdo leží, kde má příbuzný, že mi to přišlo fakt divný. Náš varhaník Korda si zase tahal mladý ženský do obřadní síně. Kdoví, co tam s nima dělal. A plačka Mouralová. Nechyběla na žádnym pohřbu, tu snad držely při životě. A přitom to byla jinak docela vobyčejná hospodská, která uměla v mžiku všechny srovnat do latě.”

„Nikoho z nich nevodsoudili a jednoho dne došel Honzek, snad ani nebyl vopilej, že ať utíkám, protože si pro mě jdou lidi s klackama. Tak jsem všeho nechal, sbalil si nejnutnější věci a rozhodnul jsem se, že zdrhnu…”

Co viděli lidi v Domě smutku, když sem plni rozhořčení došli? Najdete odvahu podívat se dovnitř? Dokážete se odtud dostat za 73 minut? A přijdete na to, kdo vraždil? Byl to opravdu Adam, nebo snad paní Herrmannová, alkoholik Honzek Lánský, podivíni Bernát a Bor, zavalitý Kruml, poeta Majer, varhaník Korda nebo hospodská Mouralová? Čeká na Vás hledání klíčů a luštění šifer, a to skoro v autentickém prostředí Adamova obydlí z minulého století. Snad se Vám podaří něco zjistit a hlavně…..utéct!

Každopádně vítejte v naší první únikové místnosti – v Domě smutku!