K mému velkému překvapení jsme se ocitli v závěti nějakého prastrýčka. Nic o něm nevím. Doufám, že se o něm dozvíme více, když si zblízka prohlédneme své dědictví - staré panství.

Myslím, že touto dobou ještě nikdo z naší skupinky v existenci podivného dědictví skutečně nevěří. Jisté je jen jedno – právník, který nás kontaktoval, patří k lidem, kteří jsou příliš chytří na to, aby jim ostatní věřili. Člověk má takový stísněný pocit, že do něj nevidí, že něco skrývá. Za jeho průzračnou upřímností všichni nějak tušíme jakési tajemné hlubiny či důmyslná osidla. Z toho důvodu se nedomnívám, že by se někdo z nás v následujícím týdnu až do příštího čtvrtka příliš šířil o tom, co nám spadlo do klína. Nicméně nepochybuji ani o tom, že se většina z nás v duchu zaměstnává touto podivnou příhodou. Sváří se v nás očividná nevěrohodnost toho, co jsme slyšeli, s kuriózní možností, jež by nastala, kdyby to byla pravda. Nic nezbýva než se vydat na schůzku dědického řízení a přesvědčit se jaká je skutečnost.